„Po staletí patřilo sladovnické řemeslo k řemeslům vandrovním. Znamenalo to, že mladý sladovník, než se dlouhodobě uchytil, prošel jako krátkodobý zaměstnanec řadu pivovárků, viděl různé postupy a slyšel názory sládků,“ řekl Ing. Pavel Ferkl, který během své profesní kariéry vařil pivo ve Venezuele, Laosu a Indii, přednášel o něm v Číně a v řadě dalších zemí. „Ani zkušení sládci nezůstávali celý život v jednom pivovaru, pokud jim nepatřil. Tato kultura získávání zkušeností patří i dnes k prestiži českých sládků,“ dodává Pavel Ferkl.
„Vynikající světová pověst českého piva je dána surovinami i technologií výroby,“ říká Ing. Jan Veselý, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven. „To by však bylo málo – je to právě profese sládka a jeho zkušenosti získané po generacích předchůdců i znalosti nejnovějších technologií, které mu umožňují uvařit to, co lidem chutná, co přináší potěšení i pěkný zážitek,“ doplňuje Jan Veselý.
Historie přípravy kvašeného nápoje z obilí je na našem území doložena archeologickými nálezy už u předslovanských kmenů. Čechové si do země znalost výroby piva přinesli s sebou a zdá se, že jako první k jeho dochucování začali používat chmel. Prvními písemnými doklady o výrobě piva v Čechách jsou tzv. klášterní nadační listiny českých panovníků z 10. a 11. století. Jedním z významných privilegií udělovaných panovníky měšťanům bylo právo várečné. Původně každý měšťan připravoval slad a pivo sám a rovněž své pivo čepoval. Bohatší majitelé prostornějších domů zdokonalovali své pivovarské zařízení a pronajímali je k várkám tzv. nákladníkům. To byli měšťané, kteří měli sladovnu a právo vaření a výčepu piva, ale neměli pivovar. Ve středověku totiž bylo považováno za řemeslo pouze sladovnictví, vaření piva bylo považováno jen za obchod. Ve starých listinách proto byla výroba piva nazývána sladovnictvím a do dnešní doby se uchovalo označení „sládek“ pro vedoucího výroby v pivovaru.